Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Druhé album bostonské party VEIN.FM se nese v duchu křížení chaotického hardcore a digitálně-industriálních tendencí. Výsledek je strojově mechanický a svým způsobem často velmi špinavý. Onu neurvalou kovovou příchuť narušují jen melodické vokály, které jako by utekly z nějaké dvacet let staré numetalové kapely. Vůbec to ale nevadí. VEIN.FM i s melodickými prvky dokáží pracovat a ačkoliv mě čisté vokály leckdy překvapily, nakonec nepůsobí nějak rušivě. Spíše jako osvěžení, co vás odvede od světa hrubých kytarových a betonových kvádrů do konejšivějšího prostředí. V každém případě na „This World Is Going To Ruin You“ dokazují, že dokáží postavit i poměrně chytlavý melodický refrén, jenž se nesnaží vyhrát závod v podbízivosti.
Dá se říci, že celá deska má určitý vývoj. Od nesmlouvavého, průmyslově znějícího hutného groove na počátku, přes math-metalové sekanice lehce ve stylu FRONTIERER nebo LLNN až k elementům, které odkazují někam ke kapelám jako jsou DEFTONES. „This World Is Going To Ruin You“ je jako exotické ovoce, které svůj vláčný a dužnatý vnitřek chrání tvrdou skořápkou porostlou trny. S určitou dávkou chytlavosti ale pracuje jak u těch nejhutnějších riffových kolovratů, tak při melodických vokálech. Bez debat lze říci, že tu VEIN.FM nalezli velmi zajímavý poměr mezi prvky, jež by aktuální desku mohly zavádět směrem k mainstreamu, a syrovými hlukovými výbuchy, držícími ji pevně v podzemí. Možná se dá i tvrdit, že se na tomhle albu VEIN.FM trochu hledají nebo přesněji řečeno zkouší různé cesty a ty mezi sebou navíc kombinují.
Hodně se mi líbí, jak bostonští pracují se samply. Po předchozím albu „Errorzone“ se stal pevnou součástí sestavy Benno Levine, který obsluhuje elektroniku, jíž je sice současné album prostoupeno, ale nikde není vystavována na odiv. Veškeré digitální pazvuky jsou velmi nenásilně vpleteny do soukolí celé kapely tak, aby je posluchač vnímal, ale současně nikde výrazně nebo nepatřičně nevyčuhují. Zároveň ovšem hrají silnou úlohu v náladovém dobarvování jednotlivých skladeb. V tomto ohledu Levine přesně ví, jak svoji zvukovou vrstvu zakomponovat do hudby slyšitelně, ale nevtíravě.
Druhé album VEIN.FM nemohlo dopadnout lépe. Deska, která byla dokončována na počátku pandemické doby v roce 2020, s sebou nese bezútěšnou atmosféru, nápady, díky nimž jednotlivé skladby nesplývají, potřebnou hutnost i syrovost a také silné melodické fragmenty. Přitom ale výsledek není nesourodou rozpadající se kolekcí, co se snaží zavděčit se všem. „This World Is Going To Ruin You“ je žánrově otevřené album, který má svůj vlastní styl.
1. Welcome Home
2. The Killing Womb
3. Versus Wyoming
4. Fear in Non Fiction
5. Lights Out
6. Wherever You Are
7. Magazine Beach
8. Inside Design
9. Hellnight
10. Orgy In The Morgue
11. Wavery
12. Funeral Sound
Diskografie
This World Is Going to Ruin You (2022) Errorzone (2018)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.